Istanbul je hodně rušné město, které spojuje Evropu a Asii a nachází se zde velké množství jak antických, tak i osmanských památek. U hlavních turistických cílů je celkem zmatek, davy turistů se mísí s místními obyvateli i prodavači, kteří postávají u svých vozíků a nabízejí vařenou kukuřici, preclíky, oříšky, rybu v housce a další místní speciality. Na bazarech se tlačí davy lidí, kteří hlasitě smlouvají o cenách nabízeného zboží nebo jen zpovzdálí okukují počínání zkušených prodavačů. V okolí mešit je vždycky hodně věřících, což platí hlavně pro Novou mešitu na nábřeží. Turisté jsou v některých z nich trpěni, ale rozhodně si nepřipadají vítáni, výjimkou je Hagia Sofia, jež je vlastně dnes už muzeem a neplní náboženskou funkci.

Ačkoli má Istanbul jak evropskou, tak asijskou část, duch arabské kultury všude kolem převažuje a člověk si na to musí chvilku zvykat, my zejména hlavně proto, že jsme se svou návštěvou strefili do státního svátku a všude v ulicích bylo strašně lidí.  Ačkoli jsme silně vnímali to, že se jedná o úplně jinou kulturu, hlavní istanbulské památky se nám moc líbily, návštěva bazarů byla zajímavá a cesta lodí po Bosporu je úžasný zážitek. Istanbul jsme navštívili na podzim 2015 a pobyt jsme si maximálně užili. Bohužel 14 dní po našem odjezdu došlo na Hipodromu, kde se vždy pohybuje velké množství turistů (a my jsme tudy procházeli několikrát denně), k teroristickému útoku, při kterém zemřelo několik lidí.

Doprava a ubytování

Letenky

Letenky jsme si koupili s čtyřměsíčním předstihem přes skyscanner, cena byla kolem 5 tisíc na osobu, přiletěli jsme na letiště Atatürk. Letěli jsme s Turkish airlines a znovu si říkali, že je to jedna z nejlepších leteckých společností, na výběr je ze dvou jídel, příbory nejsou plastové a letecký personál je milý, takže cesta proběhla velmi příjemně.

Doprava z letiště

Předem jsme zjišťovali, jak se dostat z letiště do centra, možností je několik, nejběžnější je podle internetu jízda taxíkem, která stojí podle cílové destinace 45-55 lir a do centra se člověk dostane zhruba za ¾ hodiny. Kromě toho je na letišti k dispozici Havatas Airport shuttle sevice, což jsou městem vlastněné autobusy, které mají parkoviště před terminálem, jezdí každou půlhodinu v době od 4 ráno do 1 v noci, jízdenka stojí 11 lir a jízda do centra trvá opět asi 45 min. Kromě toho se dá jet metrem, což je levnější, ale komplikovanější, protože se musí hodně přestupovat a úplně do turistického centra se v závěru musí popojet tramvají.

My jsme nakonec dopravu řešit nemuseli, protože jsme se dohodli s majitelem apartmánu, že nás vyzvedne na letišti. Vše klaplo hladce a za cenu o něco nižší než taxi jsme se bez starostí dostali přímo k ubytování. V Istanbulu je pořád hodně velký provoz, ale náš řidič jel celkem agresivně, takže jsme ve čtvrti Sultanahmet vystupovali už zhruba za 40 minut.

Ubytování

Jako tradičně jsme pohrdli hotely a přes booking si zarezervovali apartmán. Podařilo se nám sehnat ubytování pro čtyři osoby přímo v centru, pár kroků od hlavních turistických památek – k Hipodromu, Topkapi, Modré mešitě, Cisterně i Aye Sofii jsme to měli co by kamenem dohodil a cena 280 euro za čtyři osoby a čtyři noci byla také přijatelná. Majitel Yusuf nabízí v Topkapi Apartments  byty různých velikostí a vybavení, my jsme si vybrali economy room, který byl v suterénu a kromě toho, že v kuchyni chybělo vybavení pro čtvrtou osobu a přistýlka se občas složila, byl celkem v pohodě. Vzhledem k tomu, že se v bytě téměř nezdržujeme, je pro nás důležitější poloha než vybavení.

Istanbul Tourist Pass

Stejně jako v jiných velkých městech, i v Istanbulu je k dispozici turistická karta, kterou lze použít na volné vstupy do vybraných památek a muzeí. My jsme vyhodnotili, že v Istanbulu je pro nás poměr cena/výkon této karty nezajímavá, takže jsme si ji tentokrát nekoupili. Pokud vás ale zajímá, jaká je cena a co karta nabízí, podívejte se na oficiální stránky.

Jídlo

Jak už jste si mohli všimnout z našich předchozích cestopisů, kromě památek, kultury a obyvatel nás hodně zajímá i místní kuchyně. Informace v průvodci, které popisují istanbulskou kuchyni jako symbiózu evropské, balkánské a arabské kuchyně nás navnadily, proto jsme zřejmě byli později zklamaní. Většinou jsme nejedli v restauracích určených pro turisty a vyhledávali spíše menší jídelny, kde se stravovali místní, což byla asi v tomto případě chyba. Po ochutnání několika různých pokrmů jsme se shodli, že pražská verze kebabu nám chutná víc a jako nejlepší pokrmy vyhodnotili kuřecí křídla, čočkovou polévku a lečo.  Ochutnali jsme i místní vyhlášený nápoj ayran, připravovaný z jogurtu, vody a soli a konstatovali, že v létě to může být osvěžující, ale na konci října, kdy bylo venku 12 °C a foukal studený vítr, nás to moc nezaujalo, stejně jako kokorec, grilovaná klobása naplněná v jehněčím střívku a podávaná v housce, na kterou místní stojí dlouhé fronty u pouličních stánků nebo balik ekmek, ryba v housce prodávaná na nábřeží. Jinou kapitolou jsou turecké sladkosti, které jsou velice dekorativní, velice oblíbené a velice sladké. Nicméně jsme je vyhodnotili jako vhodný dárek a domů přivezli spoustu vzorků Turoko Babu a dalších dobrot.

Naše cesty Istanbulem

Hipodrom

Hipodrom (at Meydani) je oválné prostranství podél Modré mešity, které se táhne až skoro k budově Cisterny.  Je to širší ulice, které dříve sloužilo k pořádání závodů a jezdeckých turnajů v dobách osmanské říše, později byla dějištěm mnoha demonstrací a povstání. Dnes se zde nacházejí římské a byzantské památky a významné budovy. U vstupu do dolní části náměstí se tyčí 20 m vysoký Egyptský obelisk, který byl do Istanbulu dopraven ve 4. století z Théb, o kousek výše se nachází spodní část Hadího sloupu dovezeného z delfské věštírny  a o kousek dále vápencový Zděný obelisk. Na konci náměstí stojí Německá studna, kterou daroval císař Vilém II sultánovi při státní návštěvě osmanské říše.  Jelikož se Hipodrom nachází poblíž všech hlavních památek, které jsme měli v plánu navštívit, procházeli jsme touto částí města minimálně jedenkrát denně a měli tak možnost obdivovat jak starověké památky, tak i rušnou atmosféru místa, kde se pohybuje hodně turistů

 
Topkapi a park Gülhane 

Naše první cesta v Istanbulu mířila hlavního sídla sultánů, paláce Topkapi. Lístky jsme si prozíravě koupili přes internet s trochou adrenalinu, protože při závěrečné platbě byly stránky k dispozici jen v turečtině, ale s google překladačem jsem to zvládla.  Vstupenka do Topkapi stojí pro dospělého 30 lir, do harému se kupují vstupenky zvlášť a cena je 15 lir. Ráno jsme vstali brzy a vyrazili tak, abychom před půl devátou byli u brány paláce Topkapi a vyhnuli se tak velkým frontám u vstupu. Před zavřenou branou Bab üs Selam (Brána míru) stáli ozbrojení vojáci a hlídali čas, bránu otevřeli opravdu až poté, co odbila příslušná hodina. Spolu s hrstkou dalších ranních ptáčat jsme prošli nádvoří, kde se po levé straně nachází stáje a výstava slavnostních kočárů a po pravé straně kuchyně se sbírkou porcelánu a zamířili k bráně Bab üs Saade (Brána blaženosti), ale zde jsme opět narazili. Sice jsme mávali svými vstupenkami, ale ostraha nás dovnitř stejně nepustila.  Až v 9:01 jsme pronikli do vstupního prostoru, kde ostraha kontrolovala vstupenky a zavazadla, stativ není povolen, museli jsme ho odevzdat příslušníkům ostrahy. Nejprve jsme zamířili do prostor harému, abychom si tuto část paláce prohlédli, dokud se sem nenahrnou davy.  Harém patřil k nejprivátnějším částem paláce, sídlily tu sultánovy manželky a konkubíny, které obsluhovali a hlídali bílí a černí eunuši. Prostory harému jsou krásně zdobené různými mozaikami, nejkrásnější část obývala sultánova matka, nachází se zde i část, kde žili v izolaci princové. Z harému jsme vyšli na terasu, odkud jsme si prohlédli zahradu harému s bazénem a dostali se do nejkrásnější části paláce, kde stojí překrásné pavilony, Jerevanský a Bagdad kosku. Odtud je kromě jiného krásný výhled na město, z opačné části zahrady se pak otevírá výhled na Marmarské moře. Z paláce jsme vyšli do Gülhane parku, který býval palácovou zahradou, dnes je to veřejný park, kde různé sochy, jezírko, kavárny, dětská hřiště a z horní části pěkný výhled na Bospor a Bosporský most.

Cisterna Yerebatan

Cisterna se nachází ve čtvrti Sultanahmed, opět jen pár kroků od Hippodromu a Hagie Sofii. Byla vybudována v šestém století jako zásobárna vody pro město, poté zasypána a zapomenuta, aby byla znovu objevena. Vzhledem k tomu, že cisterna patří k hlavním atrakcím Istanbulu, před devátou hodinou už stojíme před pokladnou, abychom se vyhnuli frontám a davům turistů. Platíme 20 lir na osobu a v podzemí jsme mezi prvními! Po sestupu po schodišti se před námi vynořil ohromný prostor osvětlený barevným světlem, ve kterém z vodní hladiny vystupuje 336 antických sloupů popírajících strop. Okamžitě nás obklopila mírumilovná atmosféra tohoto až vznešeného prostoru, který spolu s nevtíravou hudbou nabízel klid a harmonii tolik odlišnou od rušných ulic venku. Procházeli jsme se po ochozech mezi sloupy, prohlíželi si sloup slz, došli až do zadní části, kde se náchází dvě hlavy Medůz,  diskutovali o legendě popisující jejich historii a snažili se co nejlépe zachytit na fotky hru barev, světel a stínů.

Hagia Sofia

Z cisterny jsme se přesunuli k budově Hagia Sofia, bývalému byzantskému chrámu, který se postupem věků přeměnil na mešitu a poté na muzeum. Vstupenky jsme si opět koupili předem přes internet (oficiální stránky v Turečtině, ale jde to, cena 30 lir), proto jsme nemuseli čekat ani tu krátkou frontu, do které nás nejprve směřovala ostraha, a ihned jsme mohli vejít do ohromného prostoru muzea. Hagiu Sofiu, původně Chrám Boží moudrosti, nechal postavit císař Konstantin, poté, co vyhořel,  byl za císaře Justiniána z gruntu opraven. V 15. století byly přistaveny čtyři minarety a chrám se stal hlavní mešitou města, v roce 1935 se z něj stalo muzeum. Vnitřek chrámu tvoří ohromná kopule podepřená pilíři, po schodišti se dá vejít na galerii, kde lze z ochozu sledovat vnitřek chrámu. Zdi jsou zdobené zajímavými mozaikami, vedle kaligrafií se jmény proroků visí andělé, zajímavá je kazatelna a sultánova lóže. Trochu nás zklamalo to, že levá část chrámu byla zrovna pod lešením, ale ty nejdůležitější části jsou naštěstí viditelné. Fotíme, prohlížíme si jak přízemí, tak i prostor galerie a na závěr zjišťujeme, jaká finanční situace nás čeká. Poblíž východu, který vede na schody na galerii, se totiž nachází mramorový sloup, který má v sobě díru. Pověst praví, že ten, kdo dokáže otočit rukou s palcem zasunutým v otvoru v mramorovém sloupu o celých 360°, aniž by palec vyndal, dosáhne bohatství. Naštěstí jsme si od minulé návštěvy pamatovali grif, který to umožňuje, takže se to povedlo nám všem a čekají nás hojné zítřky! Na závěr prohlídky jsme shlédli ilustrativní video v levé části předsálí, které je docela pěkně natočené a poskytuje zajímavé informace.

Modrá mešita

Ohromná stavba Modré mešity (Sultan Ahmed Camii), se nachází mezi Hipodromem a Hagií Sofií a za své jméno vděčí modrým dlaždičkám, kterými jsou obloženy vnitřní galerie. Stavba se svými šesti minarety a čtyřmi silnými věžemi vypadá opravdu monumentálně, proto nás překvapilo, že objem stavby je oproti Hagii Sofii jen poloviční, tak to zvenku opravdu nepůsobí. Mešita je obklopena zeleným parčíkem a protože slouží pro věřící, tak je pro turisty otevřena jen v předem určených časech, v tuto dobu je tu celkem fronta, která je zdržována zouváním bot a fasováním šátků, kterými se ženy při vstupu musí zahalit. Nakonec se ale podařilo a s botami pěkně v pytlíčku jsme konečně mohli projít nízkou chodbičkou, která ústila do ohromujícího prostoru mešity. Vnitřní prostor mešity pokrytý kobercem je určený jen pro věřící, turisté se mohou pohybovat jen v postranním ochozu. I tak jsou na tom líp než modlící se muslimské ženy – pro ty je vyhrazen prostor na kraji mešity pěkně oplocený ohrádkou. Prohlédli jsme si interiér, vyfotili jsme si kopule, lustry a kaligrafie se jmény proroků a vyšli do přilehlého parčíku s malým bazarem, kde nabízeli koření a koberce.

Velký bazar

Asi v polovině Zlatého rohu se nachází Velký neboli Krytý bazar, nejznámější symbol istanbulských nákupů. Původně to byly uličky řemeslníků rozložené kolem Starého paláce, které se časem rozrostly, později byly zastřešeny a celý komplex byl obehnán zdí. Nyní se zde nacházívíce než 3 000 obchodů a kaváren, do komplexu vede 18 bran z různých částí čtvrti. Panuje tu zmatek, tlačenice, všude tu zní hlasy vyvolávačů, lákajících kolemjdoucí k nákupu jejich zboží. Ke koupi je tu vše, na co si člověk vzpomene - šátky, kožené bundy, kabelky, koření, sladkosti, zlato, šperky, suvenýry a mnoho dalšího. Zmoženi hlukem se poté vydáváme k  přilehlé mešitě Nuruosmanie Camii (Mešita Osmanského světla), kde je velký sloup u sultánovy lóže a zajímavé sedmiúhelné nádvoří. 

Egyptský bazar s kořením

Od paláce Topkapi jsme se vydali pěšky obchodní čtvrtí lemovanou zbožím všeho druhu a sortimentu - míjeli jsme ulice s oblečením, kde bylo vše od svatebních šatů přes obleky až nejtitěrnějšímu spodnímu prádlu, dále byly ulice s kuchyňským vybavením, drogerií, kořením, sladkostmi, kamny, hrnci přes obchody s nočním prádlem a přehozy na postele, u všech obchodů bylo zřejmě kvůli státnímu svátku narváno místními obyvateli, kteří se zaujetím nakupovali.  Zhruba po půlhodině jsme se dostali na nábřeží, kde se nachází Egyptský bazar s kořením. Opět je zde množství spletitých uliček, kde jsou jeden vedle druhého krámky s fotogenicky naaranžovanými hromadami koření, čajů, sladkostí, sušených rajčat, datlí a dalšího ovoce a zeleniny, aby se prošlo do části, kde nabízejí mléko, jogury, sýry a další zboží. Panuje zde rušná atmosféra, prodejci neustále pokřikují a snaží se přesvědčit kolemjdoucí, že právě jejich nabídka je pro ně ta pravá.  Zvenku bazaru se nachází další tržiště, tentokrát s potřebami pro pěstitele a chovatele, procházíme stánky a obdivujeme množství nabízených holubů, slepic, papoušků, králíčků a dalších drobných zvířat.

Nová mešita

Budova nové mešity se nachází poblíž Egyptského bazaru u Galatského mostu. Je to monumentální stavba  s čtyřlistovým půdorysem, uvnitř je opět vyzdobena keramickými obklady.

Galatský most a Galatská věž

Jelikož se Egyptský bazar nachází na břehu moře u Galatského mostu, rozhodli jsme se, že jej přejdeme a půjdeme se podívat na Galatskou věž. Prodrali jsme se davy, které se všude valily, pozorovali chvíli rybáře, kteří měli své pruty nahozné z různých úrovní Galatského mostu, míjeli prodavače oříšků a z mostu pozorovali prodavače ryb a stánkaře nabízející balik ekmek na  druhém břehu Zlatého rohu. Po chvilce chůze uličkami naplněnými zbožím z oblasti elekroniky, elektriky, svítidel, obalů na mobily a sluchátek jsme vystoupali ke Galatské věži, kde nás zaskočilo, jak dlouhá je fronta na vstup.  Věž, která byla během času používána mimo jiné i jako vězení nebo požární věž, je jedním z míst, kde je nejlepší výhled na celé město, a proto se sem hrne takové množství lidí. Chvíli jsme zde postáli a přitom pozorovali pouličního obchodníka, který zručně motal různobarevná lízátka, přitom jsme zjistili, že fronta se téměř nehýbe a návštěvu věže tedy vzdali a pokračovali na prohlídku přilehlé čtvrti Galata.

 
Črvrť Galata

Galata byla v 19. století obchodním srdcem města, zejména díky přístavu, kupecké a bankovní čtvrti, která je dnes čtvrtí spletitých uliček s obchody s uměleckým a dalším zbožím, které poté ústí na široký obchodní bulvár. My jsme od Galatské věže popošli pár desítek metrů k chrámu Mevlevi Lodge, který patří řádu dervišů, kteří každou neděli předvádějí své tance. Dnes je ale sobota, proto si budovu prohlížíme jen zvenku, fotíme kočky na přilehlých náhrobcích významných představitelů řádu a pokračujeme k další atrakci, kterou měla být místní lanovka. Nakonec jsme našli jen starou tramvaj, která jezdila po jedné koleji prostředkem rušné ulice a zmatené kolemjdoucí rozháněla neustálým zvoněním zvonku, ale byla velmi fotogenická. 

Po krátkém hledání jsme našli důkladně ukrytý kostel St. Mary Draperis, který byl hodně hluboko pod terénem a poté další kostel sv. Petra a Pavla. I ten byl hodně ukrytý. Cestu nám zpestřil zážitek s místním čističem bot, kterému zrovna, když nás míjel, upadl jeden kartáč. Jelikož je náš syn slušně vychovaný, tak mu ho podal, načež jako odměnu obdržel vyčistění bot, které ve finále samozřejmě nebylo zadarmo. Ale za věrohodně sehranou scénku si čistič svou odměnu určitě zasloužil :). 

Plavba po Bosporu

Od nábřeží Eminonu a stejně tak na druhé straně Galatského mostu, se nachází přístaviště lodí, je tu spousta společností, které nabízejí různě dlouhé výlety po Bosporu. Ačkoli na stránkách tripadviseru doporučují různí cestovatelé různé lodní společnosti, poté, co jsme jich většinu obešli, jsme zjistili, že se zase tolik neliší cenou ani nabízeným sortimentem. K výběru jsou různé výlety, od krátké 90 minutové plavby až po celodenní výlet zahrnující návštěvu vesnic za Istanbulem a oběd.  Je říjen, zima, fouká studený vítr, proto volíme jen krátkou, devadesátiminutovou trasu a společnosti si vybíráme podle nejbližšího času odjezdu. Platíme 12 lir za osobu a hned můžeme nastoupit na palubu. Bospor je mořská úžina dlouhá 31 km, která odděluje Asii od Evropy a spojuje Marmarské a Černé moře. Projížďka po Bosporu je jedním z nejlepších zážitků v Istanbulu, a to i pro nás, kteří jsme ji absolvovali na konci října na horní palubě bičované ledovým větrem. Pluje se ze Zlatého rohu kolem mnoha krásných paláců, které lemují úžinu, cestou lze pozorovat nejvýznamnější dominanty města i palácové komplexy, z nichž mnohé byly za osmanské říše letními sídly, kolem pevností Evropa a Asie až k Bosporskému mostu, kde nejkratší plavby končí a loď se obrací na zpáteční cestu.